🗣️ DJ ahZ – O hudbě, crew a momentech, kvůli kterým to všechno stálo za to

Od prvních gramofonů a olomoucké Barumby až po pražské klubové projekty a současný odstup od městského života — cesta kamaráda a DJe ahZ vede napříč několika výraznými obdobími domácí drum & bassové scény. V obsáhlém rozhovoru vzpomíná na devadesátky, první vinyly, StonedRaiderz, DrumiX, Cross i momenty, které v něm zůstaly dodnes. 

Od rodinných vinylů k prvnímu drum & bassu

Jamamba: 

Co se ti vybaví jako úplně první momenty spojené s hudbou?

ahZ: 

U nás doma jela hudba od malička. Tatík nám každej večer hrál na kytaru před spaním, zpívali jsme s mámou, jezdili jsme na tábory, kde se furt zpívalo u ohně. Já jsem pak chodil asi čtyři roky do Bambini di Praga, brácha byl zase v Kühnově dětským sboru. Takže to bylo dost intenzivní.

K tomu jsem někdy kolem pátý, šestý třídy chodil na zobcovku a pak na příčnou flétnu. Jenže pak přišel ten rebelský věk – venku je hezky, kluci na kolech a já místo toho dopoledne foukal do flétny. To mě samozřejmě přestalo bavit.

Ale vedení k hudbě tehdy bylo hodně silný. Tatík už na vejšce v sedmdesátkách nahrával s kámošema věci na magneťák, doma měl hromadu vinylů – Led Zeppelin, Pink Floyd, Beatles, AG Flek, Pražskej výběr. Já jsem se v těch deskách hrabal od úplnýho malička. Hudba prostě byla součást naší domácnosti.

Jamamba:

Jaká hudba tě formovala později, ještě než ses dostal k elektronice?

ahZ:

Začátkem devadesátek přišel boom – kazeťáky, věže, CDčka. Když jsme jeli do Berouna koupit první Hi-Fi, to byla událost! Doma byly záplavy kazet, furt se kopírovalo, půjčovalo, poslouchalo. 

Na základce jsem jel to, co všichni – Eso, devadesátkovej pop, Maduar, 2 Unlimited, Haddaway, Culture Beat. Ale první moment, kdy jsem si našel něco fakt svýho, byl Vangelis. Nevím přesně, kdo mě k němu přivedl, ale byl to první umělec, o kterém jsem chtěl znát úplně všechno. To mě hodně ovlivnilo.

Pak třeba Madonna, hlavně album Ray of Light – produkce od Williama Orbita, skvělá deska. A když jsem šel na střední do Prahy, otevřel se mi úplně novej svět. Jiní lidi, skejťáci, jiná muzika.

Jamamba:

Jak ses tehdy dostával k nové muzice — a kdy se v tom objevil drum & bass?

ahZ:

Tripmag byl zásadní, ten jsem si předplatil hlavně kvůli CDčkům, co k němu vycházely. První byla kompilace z labelu F Communications od Laurenta Garniera – doteď nechápu, jak se jim to povedlo. Najednou jsi měl doma úplně novej vesmír.

Zároveň jsme měli doma průkazku do Music Worldu – nebyla to půjčovna, ale "klub vlastníků CD". Krásně se tím obešel autorskej zákon. Tatík vytisknul katalog – sto stránek muziky všeho druhu. A já to začal systematicky projíždět.

Poslouchal jsem taky Rádio 1, to bylo někdy v letech 94–95. A když tam hráli něco, čemu jsem ještě neuměl dát jméno, seděl jsem u repráku jak přikovanej. Čekal jsem, až moderátor řekne, co to je. Možná to byl tehdy Standa Zíma, když tam o něčem zajímavém padlo, že jde o "drum and bass". Šel jsem ho hned hledat do katalogu.

První, na co jsem pak narazil, bylo Omni Trio a Ohm Square. Takže moje první drum & bass CD byly Skeleton Keys a Ohmophonica. Pak přišla na řadu Grooveriderova kompilace Grooverider presents The Prototype Years… a už to jelo. 

Hodně důležitý pro mě ale bylo i CD Logical Progression od LTJ Bukema, který mi tehdy půjčil kamarád Pavel Svatoň, dneska známý jako techno DJ Substance-D. Právě přes něj jsem se poprvé naplno dostal k tomu atmosférickýmu "bukemovskýmu" zvuku, kterej mě drží dodnes.

Barumba, koleje a první gramce

Jamamba:

Pamatuješ si svoje úplně první setkání s gramofony?

ahZ:

První kontakt byl vlastně přes Gotiu na kolejích na Neředíně. On měl půjčený gramofony na pokoji a já jsem se tam nějak přifařil. Tak dlouho jsem prudil, až mě na ně pustil.

Ale úplně první opravdový setkání bylo o prázdninách doma v Chrustenicích. Kluci z baráku a Loděnic si pronajali takovou zkušebnu ve starý drůbežárně, vyložili ji proložkama od vajec, měli tam bicí, kytary, pilo se pivo. A jednou tam byly i gramofony – každej jinej. Jeden Technics, druhej nějakej starej Sony s pitch knobem zepředu. Čuměl jsem na to jak tele na nový vrata.

Druhej den ráno jsem tam musel jít znovu. Kamarádovi z baráku jsem řekl: "Mám volno, pojďme tam ještě, já si tam potřebuju šáhnout na ty gramofony". Pamatuju si to jako dnes. Bylo parný léto, ale vevnitř byl chládek. Koupil jsem si pivko, seděl jsem na zemi, před sebou dvě pneumatiky, na nich sklo a na tom gramce. Našel jsem dvě housový desky a asi šest hodin jsem je točil dokola. Tam to celé začalo.

Jamamba:

Jakou roli hrála v tvém příběhu Barumba a jak ses pak dostal ke hraní v Olomouci?

ahZ:

Jedním z důvodů, proč jsem šel studovat do Olomouce, byla Barumba. Znal jsem ji z Tripmagu. Když jsem jel na přijímačky, přijel jsem o den dřív a šel rovnou tam. Cigáro, pivo – a byl jsem úplně hotovej. Kdo Barumbu zažil, ví.

Přijímačky jsem dal a jedna z prvních věcí v prváku byla, že jsem tam šel znova. Potkal jsem Corďáka s Estezem, vůbec jsem je neznal, a řekl jsem jim: "Kluci, mám hromadu CDček, dejte mi jeden večer. Zadarmo. Ale chci hrát pravidelně". A oni mi dali pondělky. Tehdy jsem si říkal Mr. Slowly a hrál jsem tam až do zavření Barumby. Dostával jsem stovku na baru – akorát na pět piv, ideál. Paralelně s tím jsem začal u Gotii na pokoji reálně hrát drum & bass z vinylů.

Jamamba:

Jak důležitý byl pro tebe Gotia a život kolem kolejí na Neředíně?

ahZ:

Když se řekne Olomouc, vybaví se mi Gotia okamžitě. Neředín, koleje a šatna v Barumbě. On tam dělal šatnáře. Nejdřív sám, pak s Kareškou. Byl tam každej víkend. Takže jsem měl v klubu lidi, který jsem znal i ze školy.

První vzpomínka, co mi naskočí? Neděle večer, tma, s Kareškou čumíme na nějakej film a otevřou se dveře na pokoji, vejde Gotia a hlásí: "Zdar Ahonz, dáš si? Přivezl jsem diabochtu s kokotem!" Asi si dovedeš představit, co to bylo.

Ve škole, na kolejích i v Barumbě jsme se vídali furt. Já jsem skoro nejezdil domů – proč taky, když jsem se celej tejden těšil na pátek a sobotu v Barumbě? Bylo jedno, jestli tam jelo techno, house, jungle nebo drum & bass. Chodil jsem na všechno.

Metro, StonedRaiderz a olomoucká léta

Jamamba:

Kdy přišly první větší akce před lidmi?

ahZ:

Nejdřív hraní z CDček na student party ve S-ku. Bez mixáku, jen přes volume – stahuješ jedno, vytahuješ druhé. Pak přišla aftroška po Monkey Business v Barumbě. Corďák přiběhl a říká: "Hele, za chvilku se sem nahrne dvě stě lidí, jdeš hrát na hlavní!" Byl jsem nervózní jak pes, bez přípravy, jen fade in a fade out. Ale odehrál jsem to. A někdo si mě tam asi všiml. Pak už se to začalo nabalovat.

Protože jsem tehdy neměl vlastní gramofony, hrál jsem, kde se dalo. V létě v Chrustenicích jsem chodil trénovat k Fogymu, který měl gramce. Pak přišla druhá partička – berouňáci, NSS (No Such Soundsystem). Jednou jsem se u nich ocitl na open airu: vojenský stan, 4×4 bary a dvacet systemáků kolem dokola. Hrál se drum and bass a já si tam přivezl svý tři vinyly z Olomouce a ty jsem tam samozřejmě otočil všechny z obou stran. To ti vystačí na půl hodiny, takže vlastně docela dobrej set ;)

Po čase Barumba zavřela a kamarád Majkl Sedláček koupil Metro. My jsme spolu bydleli na pokoji. Celý večery jsme se bavili o tom, jak ten klub vyčistíme, dáme novej koberec, nalepíme tam do rohu plakáty z Barumby. Že z toho vlastně uděláme takovej pohrobek Barumby. Začal jsem pak kupovat další vinyly a spolu s Crackennem a YTP pořádal v Metru akce jako Spaceship Sekane a Liquid Nations. 

Gotia mě na akci myslím pozval až tak po roce, až viděl, že něco umím smíchat :) 

Jamamba:

Kdy ses vlastně přidal ke StonedRaiderz?

ahZ: 

Upřímně – skoro netuším. Jediná jistota je, že jsme u toho nebyli úplně střízliví. Tipuju, že to bylo někdy na kolejích na Neředíně, na pokoji, při nějakým večerním posezení s Gotiou. V klubu to určitě nebylo.

Jamamba:

Co pro tebe tehdy znamenalo být součástí crew?

ahZ:

Co to pro mě znamenalo, to si ale pamatuju přesně, ale musím to nejprve uvést.

Celý život jsem byl někdo "odjinud". Jsem původem z Chrustenic a na základku jsem dojížděl do Berouna – byl jsem tam jeden z mála přespolních. Na gymplu v Praze zase jediný, kdo dojížděl z venkova. Měl jsem tam přezdívku "Widlosh", jako vidlák, ale vlastně mě to i bavilo. Na vysoké v Olomouci jsem byl zase jedinej z Prahy takže "Pražák". Přezdívku ahZ mi dali spolužáci tam – přesmyčka Honzy a "A" bylo podle pražské státní poznávací značky.

StonedRaiderz tak pro mě byli ukotvení. Oficiální potvrzení, že někam patřím. Že nejsem jen ten bokem, ale že jsem součást crew. A samozřejmě to znamenalo víc hraní – což je pro začínajícího DJe všechno.

Rozjížděl jsem večírky v Apollu v Prostějově, u Sapéra, v Metru v Olomouci, vzpomínám si i na Batyskaff. Hrával jsem většinou na začátku – kluci jeli víc techstep, já měl radši melodie, vokály, liquid. Hospital Records tehdy začínali být výraznější a to byl přesně můj svět.

Na Neředíně jsem bydlel (vedle Gotii a Karešky) na pokoji s Michaelem Sedláčkem. Výbornej blázen ze Zlínska. A právě kolem něj se pak točilo Metro. Dělal jsem tam StonedRaiderz Night, myslím, že jednou za dva měsíce. Setkávala se tam prostějovská, šternberská a olomoucká klika – hrálo se, debatovalo, jelo se naplno. A já si tehdy připadal jako velkej promotér! :D

Jamamba:

Vzpomeneš si na společné akce s Rebellions a na to, jak jsi tehdy vnímal naši crew?

ahZ: 

Tyhle roky byly hodně intenzivní a z části mě mrzí, že si nepamatuju víc konkrétních detailů. Ale zůstal mi pocit.

Pamatuju si tebe jako tichýho - "boye in the corner". Pamatuju si Czendu – už jen proto, že vaše nicky mi přišly hrozně zvláštní. Jamamba? Czenda, když je to Honza? To mi tehdy hlava nebrala.

Celkově jste mi přišli jako geekové, co si jedou svoje. Žádná přehlídka ega. A když někdo egem šermoval, byl jsem to spíš já než vy. Na to, že si říkáte Rebellions, jste byli spíš klidní, zamyšlení kluci.

Už jen zapadnout do StonedRaiderz pro mě chvíli trvalo, takže řešit další crew kolem bylo nad moje síly. A zároveň – všechny ty mejdany pro mě byly únikem. Potřeboval jsem se občas úplně vypnout, stát se jen prostředníkem hudby. Možná i proto si z toho období nepamatuju víc konkrétností.

Jamamba:

Čím pro tebe byla důležitá olomoucká scéna a život mezi Prahou a Moravou?

ahZ: 

Morava byla území, kam nedosahovalo všechno, co bylo doma samozřejmostí. Doma byl řád a očekávání a jako mladší syn jsem měl často pocit, že něco dělám špatně nebo pozdě. Z toho chceš jako teenager občas utéct.

Olomouc byla ostrov svobody. Místo, kde jsem mohl být sám za sebe.

Dodnes to tak cítím. Spousta zásadních zkušeností – první veřejný hraní, první silný zpětný vazby – se mi stala právě tam. A miloval jsem i ty cesty vlakem, starý kupé s červenýma sedačkama, to k tomu patřilo.

Místní scéna kolem Metra a Barumby byla malá, ale silná. Rodinnější, opravdovější. Hrál jsem tam ještě roky po návratu do Prahy. A postupně jsem zjistil, že mi menší kluby vyhovují víc. Dneska už vím, že jsem introvert – jen jsem si to dlouho nechtěl přiznat.

Jamamba:

Promítalo se tohle období nějak do toho, jak jsi přemýšlel o hudbě a DJingu?

ahZ: 

Nešlo ani tak o to, kde zrovna jsem, ale jakej jsem.

Mám rád příběhy. Tábory, zpívání u ohně, vyprávění – to je můj základ. A tohle přenáším do hudby. DJ set i vlastní tvorba pro mě musí mít oblouk: začátek, prostředek, konec.

Nikdy jsem nehrál podle toho, kde zrovna stojím. Hrál jsem to, co jsem chtěl. Možná je to sebestředný, ale podle mě je to jediná cesta k autenticitě. Samozřejmě musíš cítit prostor a čas hraní, ale výběr musí být tvůj. Některé zvukové trendy posledních let a zvuk některých labelů mi už prostě nejsou blízké. Důležité je nezaprodat se. Hrát to, co cítíš.

A Olomouc? Tam jsem si vytvořil vlastní svět. Odejít, začít od nuly, najít se skrz hudbu. Ve dvaceti to byla jízda. Ve čtyřiačtyřiceti už v tom vidím i souvislostech.

Návrat do Prahy a vznik DrumiXu

Jamamba:

Když ses po Olomouci přesouval zpátky do Prahy, bral jsi to jako návrat domů, nebo spíš nový začátek? A jak tě tehdy přijala místní scéna

ahZ: 

Určitě jako nový začátek. Nevracel jsem se do Chrustenic, ale do novýho místa – uvolnil se byt po babičce a já tehdy chodil s Kačkou, takže jsme poprvý mohli bydlet spolu. Takže spíš nová kapitola než návrat.

Co se týče scény – já už jsem si vlastně přivezl kontakty z Olomouce. V Metru jsme dělali Liquid Nation s Crackennem a Spaceship Sekane a na ty akce jsem zval lidi z Prahy, protože mi hudebně byli blíž. Takže jsem se tím zároveň napojil na lidi kolem Shadowboxu nebo Rádia 1.

Do Prahy jsem tak přijel s tím, jako že: "Hele, jsem tady, mám chuť něco dělat, pojďme to rozjet." A vlastně to bylo hodně přirozený – sedneš na pivo a první, co řešíš, je, co by se dalo kde uspořádat.

Jamamba:

Jak vznikl DrumiX a s jakou představou jste ty akce tehdy dělali?

ahZ: 

Začalo to vlastně jedním ne úplně povedeným pokusem. Znal jsem z Moravy pár kluků z Anglie – Ragga, Jeppa a MC Dr. Silo – a řekl jsem si, že je zkusím přivést do Prahy. Udělal jsem akci v Bunkru na Parukářce, měl jsem kolem toho i promo, ale přišlo jen pár lidí a finančně to byla dost tvrdá lekce.

Byl tam ale Rudeboy a Stantha – viděli to a nějak přirozeně, když jsme se pak potkali jsme si řekli, že zkusíme uspořádat něco spolu. Přidal se M4Y4 a vznikl základ DrumiXu.

V tý době byla v Praze scéna hodně vyhraněná – Bush v Roxy, Take Control v Abatonu byly spíš tvrdší drum and bass. A my jsme chtěli něco jinýho. Chtěli jsme to spíše jako "hezký" mejdan – melodický, vzdušný a v příjemném prostředí.

Začínali jsme v Retru, kde jsme to spojili i s vizuálem – kluci z Trippl Krippl dělali projekce přes vrstvený plátna, mělo to atmosféru. Až později od třetího dílu jsme se dostali na Lávku.

A Lávka byla vlastně ideální – centrum Prahy, výhled na Hrad, starý prostor kombinovaný s moderním zvukem a vizuálem. Tam to celé nejvíc sedlo.

Navíc jsme to brali komplexně – nebyl to jen mejdan. Dělali jsme vizuály, soutěže, spolupráce se značkami a ke každému dílu jsme vydávali mix na CD, který dostávali první návštěvníci. Mám je doteď.

DRUMIX — timeline

DrumiX 1 - 07.03.2008 - Chris.SU, Jay Rome, MC Shnek
DrumiX 2 - 13.06.2008 - Cyantific, SKC
DrumiX 3 - 07.06.2009 - Logistics, Subterra, The Square
DrumiX 4 - 03.10.2009 - Spor, Inside Info, Sintez
DrumiX 5 - 05.12.2009 - Nu:Tone, Instra:mental
DrumiX 6 - 13.03.2010 - Stu C4C, Rockwell, Naibu
DrumiX 7 - 01.05.2010 - Cyantific, SKC (poslední díl)

Lokální support napříč večery: Rudeboy, M4Y4, ahZ, MC Toshi / MC Procter aj.

Jamamba:

Proč DrumiX po několika akcích skončil? Byl to přirozený konec, nebo za tím bylo něco konkrétního?

ahZ: 

Skončilo to vlastně jednou klasickou promotérskou chybou. Poslední díl jsme udělali prvního května, den po čarodějnicích – a nám došlo až v ten den, že všichni jsou na víkend pryč.
Přišlo málo lidí, akce se nezaplatila a my už neměli prostředky to dál táhnout ze svýho. Tím to skončilo. Ale mám pocit, že jsme tehdy otevřeli nějaký směr – ukázali jsme, že i drum and bass může fungovat v hezkým prostoru, nemusí to být jen temnej klub. Že to může být "voňavý" a příjemný.

Volnej průběh, Cross a pražské projekty

Jamamba:

Jak vznikl Volnej průběh a čím byl pro tebe jiný než předchozí projekty? 

ahZ:

Zase to navazuje na Olomouc. Ty lidi jsem znal už z Metra, kam jsem je zval. Stanzim si mě pak pozval do Air Sofa na Rádiu 1 a ten kontakt se držel dál.

Poprvý jsme se jako "Volnej průběh" potkali na release party Touchwoodova alba Urban Entertainment ve Wakatě (27.1.2010 pozn. autora). Sešli jsme se tam – Nitrous, Rade, Stanzim, já – a moc lidí navíc nepřišlo, tak jsme seděli u jednoho stolu a během večera zjistili, že si rozumíme. Pak padl nápad založit uskupení a při vymýšlení názvu někdo řekl: "Hele, tak tomu dejme volnej průběh." A bylo to.

Pro mě je to hlavně o lidech. Jsou to hudební blázni, každý si jede svoje, ale dohromady to funguje. Já jsem se mezi nima cítil úplně přirozeně – mohl jsem dělat věci, co mě baví, a zároveň být součástí něčeho většího. Do dneška to beru jako rodinu.

Jamamba:

Kdo byl pro tebe v pražské etapě nejdůležitější - ať už hudebně, lidsky nebo organizačně?

ahZ: 

Většinou to bylo vždycky spojený s nějakým projektem. Nešlo o to se jen potkávat, ale něco spolu tvořit.
Kromě DrumiXu a Volnýho průběhu je pro mě zásadní Kamcza. Potkali jsme se na Proseku a zjistili jsme, že bydlíme kousek od sebe. Začali jsme se vídat a vznikl z toho Narovinu Zlomenej Podcast, kterej nás roky pravidelně spojoval. Bylo to něco, co nás "nutilo" se potkávat a tvořit, i když jsme oba měli svoje věci. A lidsky jsme si sedli asi nejvíc. Pak se to přirozeně propojilo s dalšíma věcma – mejdany v Crossu, další projekty – ale NZP byl ten začátek. 

Důležitá byla i parta kolem All Good Looking – Brada, Skywalker, Cashmeer. Lidi, kteří jeli hodně hluboko do soundu kolem Good Looking Records a LTJ Bukema. Tam šlo hodně o detail, o znalosti, o debaty. 

Dělali jsme večírky v Puntu (později Azylu) na Smíchově a vlastně jsme tam odehráli i poslední noc toho klubu. To bylo hezký uzavření – devadesátkový atmosférický drum and bass v prostoru, který s tou historií souvisel.

A pak samozřejmě bylo spousta dalších lidí, se kterýma se cesty protnuly. Ale vždycky to nejvíc fungovalo ve chvíli, kdy se společně něco tvořilo.

Jamamba:

Narovinu zlomenej podcast jste dělali víc než deset let. Co pro tebe tenhle projekt byl – a proč se nakonec postupně rozplynul?

ahZ: 

Byl to velkej kus života. Fakt výraznej. Tvůrčí ventil, pravidelnost, zodpovědnost, ale hlavně zábava. A s Kamilem to fungovalo skvěle. Postupně se to ale tak nějak rozpadlo samo.

V momentě, kdy jsme možná měli šlápnout na plyn, jsme spíš "vystoupili z auta". Každej jsme se začali věnovat něčemu svýmu – Kamil víc Zlomený scéně, já zase jiným věcem. Jak se říká ve skladbě od PSH – všechno se střídá, mění. A tohle nebyla výjimka.

Jamamba:

Jak ses vlastně dostal k akcím v Crossu – a jak to tam tehdy fungovalo zevnitř?

ahZ: 

Já jsem se k tomu dostal víceméně přes Volnej průběh. Stanzim tam měl už nějakou cestu prošlapanou a jednou přišel s tím, že zná Kenza. Ať už to byl jeho nápad, nebo pozvání z druhý strany, vzniklo z toho propojení, tak jsem se k tomu dostal vlastně tak trochu "slepej k houslím".

Postupně jsme se s Kenzem potkávali čím dál víc, ladili věci kolem akcí a nějak jsme si sedli. Pak už bylo všechno jednodušší – zvlášť ve chvíli, kdy jsme měli studio NZP přímo nad Crossem.

Jamamba:

Co pro tebe znamenalo dostat do Crossu jména jako LTJ Bukem nebo Calibre a co pro tebe tyhle momenty znamenaly?

ahZ: 

Co se týče jmen – Bukem byl pro mě vždycky zásadní postava. Takovej osobní milník. Takže jeho booking byla spíš otázka času. Nakonec se to povedlo víckrát a pro mě to bylo splnění jednoho z velkejch snů.

U Calibra to bylo trochu jiný – toho jsem tam já osobně nedotáhnul, i když jsme ho měli jednou skoro domluvenýho na Cross Square. Už to bylo na spadnutí, ale nakonec to padlo. I to k tomu patří.

Fungování zevnitř bylo v tomhle směru dost komfortní – Cross ty akce dokázal podržet produkčně a finančně předem tak, že ty ses mohl soustředit hlavně na to, aby to dávalo smysl jako celek.

Jamamba:

Dneska už tam akce děláš spíš výjimečně. Je to spíš přirozený posun, nebo se změnilo něco konkrétního – pro tebe nebo pro ten prostor?

ahZ: 

Cross jako prostor se vlastně tolik nezměnil. Spíš se lehce proměnili lidi kolem, ale směřování zůstalo podobný – otevřenost různým žánrům, dneska třeba víc koncertní věci.

Mám pocit, že jsem si tam splnil, co jsem chtěl. Pozval jsem si jména, který pro mě něco znamenaly a tím se to nějak uzavřelo.

Zároveň jsem nikdy nebyl typ, co by to dokázal tlačit do nějakýho businessu. Pro mě to byla vždycky spíš vášeň než projekt na vydělávání. A v určité chvíli se sám sebe ptáš, jestli v tom chceš pokračovat.

Takže teď jsem vlastně rád, že od toho mám trochu odstup.

Hledání atmosféry  

Jamamba:

Zmiňoval jsi All Good Looking a tuhle "bukemovskou" větev. Čím tě tenhle zvuk drží dodnes?

ahZ: 

Jedním slovem: atmosféra.

Je to hudba, která funguje v klubu i doma. Na velkým zvuku má sílu, ale stejně dobře si ji pustíš potichu v obýváku a pořád má hloubku. To mě na tom baví nejvíc.

A je to pro mě pořád nejbližší poloha. Navíc když člověk trochu hledá, tak i dneska najde spoustu nový muziky v tomhle duchu, která na to navazuje.

Jamamba: 

V posledních letech tě často vídáme ve spojení s MC Skiver J a působíte jako dost sehraná dvojice. Jak jste se vlastně poznali a jak se tahle spolupráce postupně vyvíjela? Čím si podle tebe sedla natolik, že funguje dodnes? 

ahZ:

Začalo to právě kolem večírků All Good Looking, i když jsem Skivera samozřejmě registroval už dávno předtím. Poprvé jsem ho viděl v roce 2004 na vystoupení LTJ Bukema ve Flédě v Brně. Tehdy tam před ním hrála parta B4Twilight – Skywalker, Cashmeer, Skiver J a Sister Zulu. Stál jsem pod pódiem a pařil jak blázen.

Když jsem se po letech vrátil do Prahy a začal dělat All Good Looking večery, naše cesty se přirozeně propojily. Upřímně, celý život jsem byl k MCům spíš rezervovaný. Mám rád snad jen Conrada, Skivera, SP:MC a pár dalších výjimek (Procter, Toshi nebo dřív MC Tweety Twizta), ale obecně jsem vždycky víc tíhnul k hudbě samotné než k hraní s někým na mikrofonu.

Se Skiverem si to sedlo. Miluješ Good Looking sound, atmosférický drum & bass a najednou potkáš člověka, který má cit pro rap, ragga i práci s atmosférou. V tom jsme si rozuměli od začátku.

V posledních letech spolu hrajeme poměrně intenzivně a baví mě sledovat, jak se naše přístupy navzájem ovlivňují. Ragga MCing je hodně o energii, o tom být lídrem na pódiu a hnát dav dopředu. My jsme se ale postupně začali víc soustředit na atmosféru. Na to, jak propojit hlas s hudbou tak, aby byl přirozenou součástí celku a ne jen zdrojem energie.

A právě v tom je Skiver podle mě výjimečný. Je tvárný, otevřený novým věcem a má chuť se posouvat. V mnoha ohledech mi nastavuje zrcadlo a inspiruje mě přemýšlet o hudbě zase trochu jinak. A možná právě proto nás to spolu pořád baví.

Jamamba:

Atmosféra se ostatně prolíná skoro vším, o čem mluvíš — od Good Looking soundu přes hraní se Skiverem. Kdy ses dostal do bodu, kdy už ti nestačilo hudbu jen hrát a začal ses ji snažit tvořit sám? A kdo tě tehdy v produkci nejvíc posunul?

ahZ: 

Byl to pro mě přirozenej posun. V jednu chvíli už máš pocit, že nechceš jen pouštět cizí věci, ale zkusit se posunout dál a vytvořit něco vlastního.

Možná to souvisí i s tím, jakej jsem člověk. Nedávno jsem zjistil, že podle čínskýho znamení je můj živel voda – a vlastně mi to sedí. Vždycky se do něčeho úplně naleju, pohltí mě to, a pak zase odteču jinam. Jednou DJing, pak promotérství, potom produkce. Ale vždycky intenzivně. A tehdy to byla vyloženě potřeba něco tvořit.

Strašně důležitej v tom byl Touchwood. Ten mě vlastně naučil úplný základy. Fascinovalo mě, že když jsem mu řekl něco úplně abstraktního typu: "udělej pňau", tak to během chvíle vytvořil v Abletonu a z repráků lezlo přesně to, co jsem měl v hlavě. To bylo neuvěřitelný.

Hodně mi dal i Rido – ten měl zase trochu jinej přístup a spoustu praktických rad. A důležitej byl i Roman Rai, kterej mi vysvětloval úplný základy prostoru, sterea a práce se zvukem. A určitě bych tam doplnil i Entitu, se kterým jsme měli pár společných produkčních sezení a řešili spolu různý nápady kolem tvorby. Takže kdybych měl říct nejdůležitější jména, který mě nejvíc posunuly, budou to právě oni.

Jamamba:

Vzpomeneš si na vlastní věc, která je ti dodnes nejbližší nebo pro tebe nejvíc symbolizuje období, kdy ses věnoval produkci?

ahZ:

Co se týče vlastních věcí, nejbližší mi asi zůstává Holan. Jednoznačně. Je v tom hodně český melancholie a atmosféry, kterou mám rád. Hodně to souvisí i s filmem Smrt krásných srnců, kterej miluju.

A pak Anixtaaru – Struhadlo Fig.1. To je downtempová věc, která vyšla na kompilaci SpeedStop. Použil jsem tam sample ze starý desky, kterou jsem našel u sebe chalupě. Projevuje se v ní moment prohrabávání starejch desek a náhodnýho objevení něčeho "opravdovýho", co pak přetavíš do vlastní věci — to pro mě bylo strašně silný. Jeden z prvních momentů, kdy jsem měl pocit, že tvořím něco opravdu svýho.

Jamamba:

Od devadesátkového zvuku, který tě formoval, až po současnost uběhlo víc než dvacet let. Jak se podle tebe za tu dobu proměnila česká drum & bassová scéna?

ahZ: 

Na drum and bassu mě vždycky fascinovalo, jak otevřenej ten styl vlastně je. Pro mě je to svým způsobem elektronickej jazz. Máš základní formu, ale z ní může vzniknout nekonečný množství dalších směrů a nálad.

Začalo to junglem – syrovým, městským, drsným zvukem. A pak se z toho postupně oddělil drum and bass jako svoje vlastní teritorium. Vedle toho atmosférická větev, potom techstep, neuro, liquid… ale jde to dál. Ten styl do sebe pořád něco absorbuje.

Dneska už slyšíš drum and bassový prvky skoro všude – v reklamách, v popu, v rádiu. Pamatuju si, jak jsme se kdysi s Kamczou bavili o tom, že The Weeknd měl během Super Bowlu track s rytmikou blízkou drum and bassu. A říkali jsme si: "Ty vole, drum and bass na Super Bowlu." To by nás před dvaceti lety asi nenapadlo.

Ale mně to vlastně nevadí. Už jsem ve věku, kdy nepotřebuju nadávat na nový věci jen proto, že jsou nový. Naopak mi přijde zdravý, že se ten styl pořád proměňuje.

A zároveň pod tím mainstreamem pořád existuje ta hlubší vrstva. Mladí producenti se vracejí k devadesátkovýmu zvuku, objevují starý postupy, hledají atmosféru a znovu používají "špínu". A to mě baví možná nejvíc.

Jamamba:

Měl jsi někdy pocit, že se ta scéna vzdálila tomu, co tě na ní původně bavilo?

ahZ: 

Asi jo. Ale spíš tím, jak moc se rozrostla.

Když jsme začínali, bylo to menší, komunitnější a možná i víc fyzický. Hodně se tancovalo. Fakt tancovalo. Lidi šlehali rukama, nohama, vařili pod sebou pomyslnej kotel mlhy. Dneska mám pocit, že se spíš pohupujou nebo skáčou. Ale to není kritika – jen jiná energie. Každá generace to prožívá po svým.

Já už navíc dneska ani nemám potřebu pařit jako dřív. Abych si fakt od srdce zatancoval, musí to být úplně přesnej moment. Správnej čas, správná nálada, správná muzika. Člověk vlastně nikdy neví, kde ho to znovu úplně semele. Třeba před pár lety na Huneem na Dimensions Festivalu. Clearing open air stage a jeho ranní tříhodinovej set. Se mnou Annita a Tomix s ženou… byl to naprostej odlet. Jeden z těch momentů, kdy si zase připomeneš, proč to všechno tolik miluješ.

Ticho, chalupa a odstup

Jamamba:

Dneska už žiješ mimo město. Co tě k tomu kroku vedlo?

ahZ: 

Přesycenost. Totální nasycení městem a vším kolem něj. V jednu chvíli jsem měl pocit, že jen opakuju pořád ty stejný trasy, stejný podniky, stejný večery. Cross, Kobra, pořád dokola.  A najednou si uvědomíš, že už vlastně nic novýho neobjevuješ. Pamatuju si, jak James Cole někde říkal, že měl ve městě vyšlapaný pěšinky jako srnka. A to přesně sedělo i na mě.

Dlouho jsem měl sen odstěhovat se mimo město a jednou jsem si řekl, že když to neudělám teď, tak už asi nikdy. Tak jsem to prostě udělal. A tady mám najednou zase pocit objevování.

Jamamba:

Jak dneska vypadá tvoje spojení s hudbou? Je to pořád potřeba, nebo už spíš prostor, kam se vracíš, když chceš?

ahZ: 

Hudba už pro mě asi není potřeba v tom původním smyslu. Spíš prostor, kam se vracím, když chci.

Poslední dobou dokonce skoro neposlouchám novou muziku. Od chvíle, co žiju na chalupě, mám pocit, že po mně většina cizí hudby jen sklouzne. Mnohem víc si užívám ticho nebo mluvený slovo.

A paradoxně právě tohle ticho je pro mě teď důležitý pro vlastní tvorbu.

Nechci být přehlcenej inspirací zvenku. Nechci každej tejden poslouchat novinky a přemýšlet, co bych mohl převzít nebo napodobit. Chci jen sedět u Abletonu a zkoušet dělat věci, který lezou přímo ze mě – i kdyby to nakonec nikoho nezajímalo.

Takže jestli je dneska něco opravdu moje potřeba, tak právě tvorba.

Jamamba:

Když se ohlédneš za svou cestou – od prvních hraní přes crew, promotérství až po vlastní projekty – co z toho pro tebe zůstává jako nejdůležitější?

ahZ: 

Jednoznačně lidi.

Ty přátelství, co zůstaly. Některý silnější, některý volnější, ale pořád tam jsou. A taky inspirace, kterou jsem za ty roky nasával od spousty lidí kolem sebe.

A pak samozřejmě všechny ty momenty kolem. Vtipný situace, prochlámaný noci, úplný záblesky a zážitky, kterých mám vlastně v hlavě miliardu. Jen bych je asi nedokázal seřadit do nějaký chronologický knihy.

Ve výsledku je to vlastně celý hlavně o lidech.

Jamamba:

Kdybys měl možnost něco vzkázat svému mladšímu já z doby Metra nebo prvních akcí v Praze – co by to bylo?

ahZ: 

Asi: "Prožívej víc momenty."

Možná bych si pak pamatoval víc konkrétních okamžiků. Spousta věcí se mi dneska už slévá dohromady, i když vím, že těch silnejch zážitků byly mraky.

Ale některý momenty ve mně zůstaly úplně přesně. Třeba když Commix kdysi na Bushi zahrál jeden track od Photeka aka Special Forces - What I Need. Ten moment mi zůstal v hlavě snad patnáct let, přestože jsem po celou dobu neznal přesný název tracku. A pak ho najednou po letech Subway pustil na akci All Good Looking – a bylo to, jako kdyby se přede mnou otevřela nějaká nebeská brána.

A přesně kvůli takovým chvílím to všechno stálo za to.

Jamamba:

Dík moc Honzo za příjemné povídání, vzpomínky i všechny příběhy, kterými jsi nás obdařil. Bylo fajn se na chvíli vrátit do období, který pro spoustu lidí znamenalo hodně.

autor: Jamamba