🎼 Ozvěny scény | Apex nebyl jen Apex: Čtyři hudební tváře Roberta Dickesona

Apex pro mě dlouho znamenal několik výrazných drum & bassových skladeb. Když jsem se ale důkladně k jeho hudbě kvůli tomuto článku vrátil, zjistil jsem, že Apex byl jen částí mnohem širšího příběhu Roberta Dickesona.

Ještě před Apexem tvořili Robert Dickeson a Jim Gash duo Unknown Error. 

Na Renegade Hardware se jejich produkce objevila už v roce 2004. V lednu 2005 pak vyšla skladba Shadows, která pracuje s motivem skladby Summer Overture od Clinta Mansella z filmu Requiem for a Dream. Skladba se tehdy vyšplhala až na osmé místo BBC 1Xtra D&B Chart.

Následovaly releasy na známých labelech Trouble On Vinyl, Cymbalism nebo Moving Shadow. Unknown Error pro mě ale představují hlavně následující tři skladby:

Melancholicky smutná, ale přesto svižnější Alone, ve které je použitý vokálový sample z jinak rozverné elektro-housové skladby Splittr - All Alone a zasněná The Yearning s orientálními prvky.

A potom je tu moje nejoblíbenější skladba Easy Rider - melancholická, lehce temná a přitom krásně plynoucí. Pro zajímavost, i tady byly použity samply hned z několika různých filmů. 

Tahle poloha Unknown Error je mi bližší než jejich tvrdší věci a možná už v této době se dá najít něco z toho, co později charakterizovalo Apexe.

Apex - vlastní cesta

Po rozdělení dvojice se Robert vydal pod novým jménem vlastní cestou jako Apex, zatímco Jim Gash pokračoval dál jako Unknown Error sám. 

Z Apexovy tvorby vybírám jen několik skladeb, ke kterým mám osobní vztah. Jeho katalog je samozřejmě mnohem širší a tím je i zajímavý – tvrdší produkce z Lifted Music vedle liquidu, atmosférických skladeb a remixů. 

Apex se objevil v roce 2007 a hned první samostatná skladba Space Between vyšla na Hospital Records. Na první samostatný release to byl opravdu povedený začátek. Do BBC Radio 1 D&B Top Ten se dostala prakticky okamžitě a objevila se také na výběrové kompilaci Weapons of Mass Creation 3.

Vokál obstarala Ayah Marar, jordánská zpěvačka a songwriterka působící ve Velké Británii. Později spolupracovala například s DJ Freshem nebo Calvinem Harrisem.

Space Between má navíc polohu, která mě na Apexovi nejvíc uchvátila. Atmosféra, melodie, lehkost a zároveň pořád jasný drum & bass. Skladba má svou specifickou náladu a člověk si ji snadno zapamatuje.

Apex se ve stejné době podílel také na vzniku hudebního vydavatelství Lifted Music, společně se Sporem, Evol Intent, Ewunem a Chrisem Renegadem. Právě Lifted se stalo jedním z míst, kde se jeho produkce dostala do tvrdší polohy.

Wall of Sound EP z roku 2008 přineslo skladby Hench, Nowhere To Run, Same Old Blues a In Motion. I když je ve skladbách dobře slyšet jeho produkční schopnost a cit pro rytmus, k tomuhle Apexovi se vracím méně často. Jeho neurofunková poloha mi nikdy úplně nepřirostla k srdci.

Z tohoto období mě ale dodnes nejvíc zaujímá Breathe. Je to jeden z příkladů, proč Apexova hudba tak dobře přežila svou dobu. I dnes zní překvapivě aktuálně – rytmem, basou, atmosférou i prací s jednotlivými prvky.

Když Apex remixoval

Vedle vlastní produkce měl Apex mimořádný talent pro remixy. Podle mě právě v nich vznikly některé z jeho nejpovedenějších a nejznámějších věcí.

By The Way je příjemný liquid s klavírem a melodií a krásně ukazuje jeho lehčí stránku. Podobně funguje i Bachelors of Science – Strings Track (Apex Remix), který vyšel v roce 2008 a o rok později získal na Beatport Awards ocenění Best Drum & Bass Track.

London Elektricity feat. Elsa Esmeralda – Just One Second (Apex Remix) je pro mě pořád jeho největší pecka. Má všechno co má hitovka mít: vokál, melodii, emoci a rytmus. Je to jedna z těch skladeb, které si člověk rád pustí hlavně doma a v klidu si je vychutná.

Remix vyšel v roce 2009 na Sick Music a později se objevil také na Hospitality Drum & Bass 2010. Dostal se dokonce do soundtracku hry Gran Turismo 5. V roce 2016 jej polární dobrodruh Ben Saunders v pořadu BBC vybral mezi své oblíbené skladby v rámci Desert Island Discs (hudební skladby, které by si vzal na opuštěný ostrov)

Zajímavostí je, že Apex udělal celkem sedm VIP verzí, přičemž až ta sedmá byla podle jeho slov jeho nejoblíbenější. Oficiálně nikdy nevyšla, ale v červenci 2017 ji sám zveřejnil na SoundCloudu jako VIP V7.

Za pozornost stojí především to, že přestože byl remix Just One Second dávno hotový a úspěšný, Apex v něm stále hledal něco nového.

Uvnitř Apexova vesmíru

Inner Space je moje druhá nejoblíbenější Apexova skladba. Má něco přes šest minut a její struktura mě baví dodnes. Přibližně první třetinu tvoří nezvykle dlouhý nájezd. Druhá část je skoro beatově rovná a funguje jako mezifáze. Až poslední třetina přejde naplno do drum & bassu.

Neznám jinou skladbu postavenou podobným způsobem. Inner Space je pro mě ukázka toho, že Apex přemýšlel i nad samotnou stavbou skladby, nejen nad zvukem.

Když Apex zvolnil..

Omega Point EP z roku 2012 mám spojené s úplně jinou náladou. Je uvolněné, bezstarostné a hodně liquidové. Po tvrdších věcech z éry Lifted působí jako příjemné odlehčení. Všechny čtyři skladby mají příjemnou, uvolněnou atmosféru a dobře se poslouchají.

.. a pak změnil směr

The Beating Heart EP dokonce vyšlo až 5. ledna 2018, několik měsíců po jeho smrti a jde o příjemný deep house.

Podobně působí release Apparitions / Breathing Room. Je to jiný Robert než Apex, ale pořád je v tom slyšet Robertův smysl pro melodii a atmosféru. Až při poslechu těchto věcí mi začalo docházet, jak široký hudební záběr Robert vlastně měl.

Úplně jiná poloha

Ještě dál se vydal jako Midnight Lamp.

Album Coming Home vyšlo 20. července 2017 a obsahuje dvanáct skladeb. Robert na něm sám obstaral hudbu, nahrávání i produkci. Na albu se objevuje kytara, syntezátory, beaty a výrazně atmosférická elektronika.

Tenhle styl mě osobně oslovuje sice méně než jeho drum & bass, ale při poslechu je znát, že ho lákalo i úplně jiné tempo a pojetí elektronické hudby.

Oproti Apexově tvorbě je Coming Home docela velký odskok. Když ale člověk zná i jeho další hudbu, vlastně to tolik nepřekvapí.

Čtyři jména, jeden Robert

Zajímavé je, kam se Robert v posledních letech vydal. Po letech spojených především s drum & bassem začal pod jmény Robert Oaks a Midnight Lamp výrazněji pracovat s housem, technem a experimentální elektronikou.

Co ho k tomu vedlo, dnes můžeme jen odhadovat. Přechod producentů k jiným žánrům není nic výjimečného – podobnou potřebu časem pocítili i někteří další výrazní producenti drum & bassu. Mohla to být obyčejná tvůrčí potřeba posunout se dál, chuť vymanit se z jedné hudební škatulky nebo jednoduše hledání nové formy. Jestli v tom bylo něco víc, už dnes spolehlivě nezjistíme.

Jedna z nejosobnějších vzpomínek pochází od jeho dlouholeté partnerky Miss Redflower, která po jeho smrti napsala, že Robert byl jejím životním partnerem a nejlepším přítelem. Popsala ho jako člověka s velkým srdcem a jeho hudbu vnímala jako něco, co lidem otevíralo srdce.

Je to vlastně jeden z mála pohledů na Roberta jako člověka, které se o něm dnes dají dohledat.

Pro mě osobně zůstává hlavně svou hudbou. Kdykoliv se k ní vrátím, stále v ní slyším něco, co tehdy fungovalo a funguje i dnes.

Robert Dickeson zemřel 30. září 2017. Bylo mu 36 let.

autor: Jamamba